Rozhovor se Stanislavem Vodičkou, majitelem obchodů Qanto
Koukám na člověka, muže, sedíme proti sobě víc než hodinu. Příběh, který vypráví, je strhující. Chápu jej, jsme na stejné vlně „selského rozumu“, který má váhu a navíc je ověřen a potvrzen praxí. Poslouchám závěrečné věty před odchodem a zdají se mi klíčové: „Kdo chce podnikat, musí mít chuť a odvahu a musí vytrvat, to je cesta k úspěchu. Problémy překonávat, ne před nimi utíkat. Myslet pozitivně, mít chuť a víru, že to dokážete…“ Tak to je závěr ze setkání se Stanislavem Vodičkou z Vendolí (okres Svitavy), s majitelem obchodů Qanto.
Jaký je dnešní výčet jeho podnikání? Neuvěřitelný….
Majitel 31 prodejen s názvem QANTO, 6 velkoobchodních skladů, zaměstnavatel 660 lidí, 2,5 miliardový obrat Kč ročně. Zásobuje 7.500 odběratelů. Jeho první auto byla 10 let stará Škoda 1203 a dnes jejich vozový park čítá 117 aut. Fenomén Vodička jsem si myslela, že znám. Ovšem zjistila jsem, že s velkými mezerami a nepřesnostmi. Moje představa tvrdého, agresívního bussinesmana po osobním setkání roztála jako sníh v předjaří.
Přesně před třiceti lety v únoru se mu vzrušením i strachem chvěly ruce i nohy jak nikdy dřív a nikdy později…
Ve Svitavách probíhala druhá dražba kiosku u nemocnice v rámci malé privatizace. Tato malá stavbička stála mezi nemocnicí a poliklinikou. Pan Vodička se rozhodl, že kiosek ve dražbě získá. Vyvolávací cena byla 130 tisíc, ale při dražbě se vyšplhala až na 660 tisíc. Vodička vzpomíná: „Ruce a nohy se mi klepaly jako ještě nikdy, jaký jsem měl strach a stres při podpisu kupní smlouvy. Bylo to obrovské finanční riziko. Pracoval jsem jako vedoucí prodejny Jednoty ve Svitavách s platem 3.200,- Kč. Tímto krokem jsem mohl přijít i o dům.“
O dům nepřišel a začal růst…
Lidé chodili a nakupovali a Stanislav Vodička úvěr dokázal splácet. Vše šlapalo, tak uznal, že je potřeba jít dál. Po dvou letech se rozhodl založit velkoobchod Qanto. Zásoboval další odběratele, hlavně trafiky tehdy nezbytným zbožím. Cigaretami, zápalkami, pohlednicemi, korespondenčními lístky (dnes už název neznámý?) atd. V roce 1993 koupil hospodu ve Vendolí, celou ji využil jako skladovací prostory. V roce 1996 mu už tyto skladové prostory nestačily, a tak následovala koupě vybydleného velkoobchodního skladu ve Svitavách. Ten opravil a stal se zároveň maloobchodní prodejnou.
Jeho hvězda stoupala…
V roce 1997 překvapil obyvatele Svitav tehdy v Čechách ještě nezvyklou novinkou, krásnou prodejnou, která převyšovala v různých parametrech ostatní. To byla doba, kdy zde v Čechách velké řetězce ještě nedominovaly. Vodička představil ve městě svou velkoryse řešenou samoobslužnou prodejnou s vozíky, čárovými kódy na zboží a dalšími neobvyklostmi. Tento objekt se stal zároveň jeho první maloobchodní prodejnou s potravinami.
Letopočet se přehoupl přes století a tisíciletí
V roce 2001 rozšířil své teritorium do Březové nad Svitavou, kde restituent získal zpět budovu obchodu a nabídl ji do pronájmu Vodičkovi. Jméno Vodička později vycestovalo i mimo okres Svitavy. V roce 2004 ohromil zákazníky v Letohradě. Zde nechal postavit svou dosud největší prodejnu s plochou nad 1000 m2. A tak dále a tak dále…
Potkat se sám se sebou je často největší úkol
Pan Vodička se zamyslel, když jsem se ho zeptala, jak zvládal řídit tak rychle se rozrůstající podnik: „Do dvaceti lidí jsem všechno uřídil sám, ale pak jsem si musel přiznat, že s rostoucím počtem zaměstnanců jsem já sám brzdou podniku. Nestíhal jsem na vše dohlédnout. Musel jsem začít věci delegovat, ale při tom jsem trpěl jako zvíře. Věděl jsem, že bych si to sám udělal lépe než ten, co se to teprve učí, musel jsem vydržet. A trpělivost se vyplatila.“
Udržet zaměstnance a být k nim spravedlivý, další oříšek
Zajímalo mne i to, jak získává nové zaměstnance, jak je motivuje a udrží si je. „Hledal jsem způsob, jak dosáhnout toho, aby lidé sami ochotně pracovali, abych je nemusel nutit a kontrolovat. Vadily mi například stálé přesčasy skladníků a také jsem si byl vědom toho, že jsou obrovské rozdíly ve výkonu lidí. Věděl jsem, že některé bych měl zaplatit víc a některé naopak přeplácím. Dlouho jsem to řešil, hledal jsem systém a našel jsem jej. Nabídl jsem jim procenta z prodeje, ale to je příliš nezaujalo, neznali to.“ Ptala jsem se dál, potřebovala jsem to rovněž víc objasnit. Vodička pokračoval: „Správné rozhodnutí bylo zaplatit je úkolem na všech pozicích, kde to jde. A tak zaměstnanec podle své aktivity má plat vyšší, či nižší, ale záleží to na něm. Lidé jsou spokojeni, že je to spravedlivě ohodnoceno, podle svého úsilí mají plat.“
Vodička jako táta
Synové jsou už dávno dospělí. „Mám dva syny, jeden řídí maloobchodní divizi a druhý velkoobchodní divizi. Jeden z nich už podnik vlastně i řídí celý. Já to tady spíš už jen kontroluji a sleduji.“ Je to logické a nejlepší, když otec může předat firmu v rodině svým dětem a ví, že to funguje.
Synové získali firmu, měli výhodu
Ptám se dál, jdu na dřeň. Zajímá mne, jak se k tomu „kluci“ postavili. „Synové začínali pracovat od základních pozic, nic jsem jim neodpustil. Kolikrát se jim to nelíbilo, že jim dávám takové úkoly. Prošli si vším a dnes jsou za to vděčni. Umí se postavit k jakékoli práci a zaměstnanci si jich za to váží.“
—
Příklad dobré praxe
Naše organizace pomáhá podnikatelům v kterékoli fázi jejich rozvoje. Tento příběh může být inspirací i pro začínající podnikatele, protože: „Slova hýbají, příklady táhnou“.
Text rozhovoru pro vás připravila: Mgr. Hana Štěpánová, projektová manažerka pro rozvoj spolupráce se vzdělávacími institucemi a obcemi na území Pardubického kraje
